Solitérní stromy a skupinová zeleň

Jedná se zpravidla o 1 až 3 jedince blízko u sebe (stromy nebo keře) bez vzájemného zapojení a ovlivňování, vnitřního prostředí a okrajového lemu. Jejich výskyt je nesouvislý a náhodný.

Často doprovázejí artefakty drobné architektury v krajině jako jsou kříže, kapličky nebo pomníky.

Mnoho původních druhů solitérních druhů je zařazeno do kategorie chráněných památečných stromů.

Solitér je strom, u kterého je jedinci věnovaná maximální péče a je tedy vzhledem k jejich počtu možné využít i finančně náročnějších variant. Proto jsou vysazovány zejména stromy vzrostlé s kvalitním balem.

Podstata solitérního stromu vyplývá z jeho umístění na otevřené ploše. Jeho výsadba na stanoviště je značně komplikovaná. Stresové faktory působící na výsadbu jsou zde mnohonásobně zvýšeny:

• světlo – pro solitérní stromy je podmínkou aby snášely plné oslunění, někdy je zapotřebí mladé rostliny přistínit,
• proudění vzduchu – velkou roli v otázce proudění větru hraje poloha stanoviště. Bezprostřední plocha okolo stromu může být volná, přesto může být chráněn proti proudění větru jinými vegetačními prvky většího rozsahu. Naopak můžou tyto prvky vytvářet prostor pro proudění vzduchu. Tento faktor je důležitý zejména pro mladou, ujímající se výsadbu. Nezbytný je kotevní systém zajišťující kvalitnější podmínky pro zakořenění dřevin. Pohyby způsobené větrem se tolik nepřenáší do kořenového systému, zrychlují tím přijmutí stromu. Zvýšená míra proudění větru způsobuje také větší transpiraci listů. Vysazená dřeviny, která nemá dostatečně vyvinutý kořenový systém, z toho důvodu trpí nedostatkem vody. Tyto problémy můžeme zmírnit řadou opatření po výsadbě,
• mechanické poškození  – čím méně vegetace na daném místě je, tím se zvětšuje pravděpodobnost poškození ze strany zvěře. V krajině se setkáváme nejčastěji s okusem dřevin, poraněním borky, poškozením terminálu. Osamělé stromy poskytují zvířatům potřebné klima, ale také je přitahují jako orientační bod, stávají se prostorem pro značkování teritoria,
• poškození mrazem – zimním mrazem častěji trpí dřeviny v nižších polohách, kde je více citlivých druhů dřevin a teploty často klesají (např. v pánevních oblastech) více než v horách; pozdním mrazem jsou poškozovány především dřeviny v tzv. mrazových polohách – v sníženinách, do kterých stéká chladný vzduch, zvláště, jsou-li zamokřené a dřeviny na jižních a jihovýchodních expozicích, kde dříve raší a častěji se tak s mrazem setkají. Zamezit mrazovým trhlinám může ochranou kmene z jižní strany. Zabráněním slunečního svitu přímo na kůru stromu zamezíme teplotním výkyvům a tím také praskání kmene. Vzhledem k tomu, že každý strom vysazovaný v extravilánu by měl mít ochranu kmene proti okusu, lze předpokládat, že k praskání nebude docházet v takové míře,
• hydrické poměry – výsušnost stanoviště může být dána polohou, typem půdy a podloží či expozicí. S těmito faktory musí projektant počítat při výběru taxonu a přizpůsobit jej místu. Při výsadbě do krajiny se málokdy počítá se závlahou během doby ujímání, jak tomu bývá v intravilánu. Není ale nemožná, vždy je důležitá vzdálenost od zdroje vody a prostupnost terénu.